„Rakušané jsou podobní nám, Čechům. Neradi to slyší.“

Popisuje s úsměvem Věrka Podrábská, studentka maturitního ročníku našeho gymnázia z Křižanova. Předešlý půlrok strávila v_Rakousku, kde žila u hostitelské rodiny a docházela do místní školy (obě školy studovala zároveň). Na cestu vyrazila koncem ledna, do_České republiky se vrátila v_polovině července. Své postřehy, zážitky a dojmy líčí v následujícím rozhovoru.

---

Text: Alžběta Pánková

Fotografie: Věra Podrábská

---

Proč jsi tam chtěla jet studovat? Bylo to kvůli lepším příležitostem?

Chtěla jsem si to prostě vyzkoušet. A taky musím říct, že_už mě vytáčelo, jak jsme byli zavření doma. A ano, přišlo mi to jako fajn příležitost. Zároveň jsem z toho ale měla respekt. Nevěděla jsem, jaké to tam bude, jak to budu zvládat se školou… ale zadařilo se.

Vyzkoušet to mě napadlo vlastně už o prázdninách, kdy jsem se o té možnosti dozvěděla. Bylo mi to doporučeno od kamarádky, která tam také byla, a její rodiny. Rodiče mě v tom od začátku podporovali, ten_nápad se jim líbil.

Jak vlastně probíhalo zařizování? Bylo to v rámci nějakého programu – že by šlo například o partnerskou školu našeho gymnázia?

Partnerská škola našeho gymnázia to nebyla. Jednalo se o program agentury AFS – lidé se do těchto mezikulturních programů mohou přihlásit a napsat, do_které země by chtěli jet a přibližně na jak dlouho. Existují programy trimestrální, semestrální a celoroční (ne na celý kalendářní rok, ale jenom na ten školní). Nejezdí se pouze do Rakouska.

Proč tedy zrovna Rakousko?

Chtěla jsem do německy mluvící země, takže se mi výběr docela zúžil. Švýcarsko mělo v té době kvůli covidu nějaký poplatek navíc, a protože je mimo Evropskou unii, byl by ten program sám o sobě dražší. Takže jsem se rozhodovala mezi Německem a_Rakouskem. No a Rakousko mi bylo tak nějak bližší; možná tím, že jsme tam jezdili s rodinou v zimě na hory nebo na dovolené.

Bylo složité se rozhodnout? Váhala jsi hodně?

Váhala jsem hlavně proto, že jsem nechtěla opakovat ročník. Nevěděla jsem, jestli si tu práci do školy dokážu nějak doplnit. Tak to bylo asi to nejhorší.

A potom druhá věc, kvůli které jsem se dlouho rozmýšlela – nevěděla jsem, jestli tam nepřijedu a za týden nezavřenou všechny školy. Samozřejmě jsem toho půl roku nechtěla strávit na distanční výuce.

Uvažovala jsi o tom dlouhou dobu? Bylo to tak, že bys třeba vždycky chtěla studovat v cizině?

Mám kolem sebe pár lidí, kteří v cizině studovali nebo ještě studují, nejenom na ERASMU nebo takhle krátkodobě jako já, ale třeba celou vysokou školu. A mně se líbilo, že je to takový hodně velký výlet z komfortní zóny. Bylo to inspirativní, připadalo mi to jako skvělý nápad. Člověk si navíc díky tomu může vyzkoušet, jestli by dokázal v cizím jazyce studovat vysokou školu. Na tom půlroce na střední vlastně pořádně nezáleží a člověk si to může osahat.

Připravovala ses na to nějak (například učením se co nejvíce německých slov)?

Měla jsem výhodu, že jsem jela do země, jejíž jazyk se učím ve škole (což byla jedna z_podmínek, které jsem sama sobě dala). Navíc mám ještě konverzaci z němčiny jako seminář. Jenom jsem těm úkolům začala věnovat trochu větší péči, a když mi něco nešlo, dala jsem si pozor, abych se tu gramatiku doučila a abych ji opravdu dobře ovládala. Ale víc slovíček v_rámci nějaké snahy o přípravu na ten půlrok jsem se neučila, to jsem ani nestihla. Pořád jsem navíc nevěděla, jestli to kvůli covidu vyjde, nebo ne, tak to bylo takové chaotické…

Když jsi tam jela, myslíš, že už jsi uměla německy a že by ses dokázala domluvit? Nebo to byla spíš taková ta školní němčina?

Já si o sobě myslím, že nejsem moc dobrá na jazyky a_nejdou mi úplně samy od sebe. Takže bych určitě neřekla, že jsem měla před tím dobrou němčinu.

První dny jsem nerozuměla vůbec nic, ale od začátku jsem chtěla, aby na mě všichni mluvili jenom německy, a_ne anglicky. Věděla jsem, že čím víc na mě budou mluvit německy, tím dřív se do toho režimu dostanu. To, že jsem pořádně ničemu nerozuměla, bylo ale částečně zaviněné i_tím, že rakouská němčina je rozdílná od té klasické Hochdeutsch, kterou se učíme ve škole. Je taková jemnější, ale zároveň míň srozumitelná. Navíc tam, kde jsem bydlela (bylo to poblíž Salzburgu), je opravdu na každých patnácti kilometrech jiný dialekt, takže se tomu rozumí těžko.

Ale docela rychle se to zlepšovalo. Myslím si, že třeba po čtrnácti dnech už jsem dokázala skládat docela smysluplné věty tak, aby mi okolí rozumělo. A tím, že v tom člověk žije, si_docela rychle vybaví i gramatiku, kterou se učil ve škole a kterou ani neví, že zná. Když ten jazyk používá, všechno to docela rychle naskočí samo, mám pocit.

Myslíš, že ses díky tomu naučila německy dobře? Že ten půlrok stačil, aby ses teď německy spolehlivě domluvila?

Určitě je to mnohem lepší než předtím, ale rozhodně si nemyslím, že umím německy jako rodilý mluvčí.

Ale asi tak po třech měsících jsem víceméně dokázala reagovat na otázku týkající se jakéhokoli tématu, ať ji položil kdokoli, pokud samozřejmě nešlo o nějaké vědecké téma (člověk může umět konverzovat, jak chce, ale pokud mu chybí slovní zásoba, rozumět tomu samozřejmě nebude).

To byl opravdu dobrý pocit, když jsem se v tom jazyce dokázala najednou domluvit plynule bez toho, abych nad tím musela přemýšlet.

Jak jsi do Rakouska cestovala?

Jela jsem vlakem. Rodiče mě odvezli do Brna, tam jsme se rozloučili a s přestupem ve Vídni jsem vystoupila až v_Bischofshofenu, kde si mě vyzvedla hostitelská rodina, u které jsem měla bydlet.

Vzpomínáš si, jaké jsi měla pocity před cestou nebo při ní?

Dobře jsem věděla, že mi budou chybět lidé, které mám ráda, když je tu toho půl roku nechám. Byla jsem nervózní, ale nebylo to tak strašné. Ze samotné cesty jsem strach neměla, věděla jsem, že tu zvládnu – větší obavy jsem měla z toho, jestli se potom vůbec domluvím a podobně.

Tím vlakem jsi jela sama, nebo jsi cestovala s dalšími lidmi, kteří se účastnili stejného programu?

Jela jsem v podstatě celou tu cestu sama.

Jenom při přestupu ve Vídni, kdy jsem měla asi hodinu čas a čekala na nádraží, za mnou přišla dobrovolnice, kterou vyslalo AFS Rakousko. Povídaly jsme si a ona se potom mimo jiné ujistila, že jsem nastoupila do_správného vlaku. Co si pamatuji, ona sama něco podobného zažila – byla na rok studovat v USA.

Ty programy hodně fungují na dobrovolnické bázi – o lidi, kteří takhle přijedou do cizí země, a o jejich pohodlí se často starají právě dobrovolníci.

Říkala jsi, že jsi bydlela poblíž Salzburgu. Můžeš to nějak přiblížit?

Bylo to v Bundesland Salzburg, asi hodinu cesty vlakem od města Salzburgu, víc na jih. Bydlela jsem u hostitelské rodiny ve vesnici, která se jmenuje Tenneck a leží uprostřed Alp, uprostřed kopců. Bylo to úplně skvělé, mám ráda hory.

Úkolem agentury AFS je najít každému studentovi nějakou místní rodinu, která je ochotná si ho na ten čas vzít a živit jako vlastní dítě. Má rodina bydlela dvacet kilometrů od města, kde_jsem studovala, takže jsem jezdila nejčastěji autobusem tam i zpátky a některé dny vlakem.

Co můžeš říct k té hostitelské rodině? Jak ses tam cítila?

Bez legrace si myslím, že jsem úplně vyhrála. Moje hostitelská rodina byla skvělá. Mým hostitelským rodičům bylo kolem čtyřiceti let, byli sportovně založení a měli malé děti – tří-, šesti- a_devítileté. Mladší dva byli kluci a nejstarší byla holka… takže jsme měli velmi živý dům. Ale měla jsem tam svůj vlastní pokoj, a když jsem potřebovala něco dělat, zavřela jsem si dveře a oni to naprosto respektovali a pokusili se utišit.

Jsme spolu ještě v kontaktu, dopisujeme si (nedávno mi třeba přišel dopis od té slečny) a myslím, že se ještě určitě uvidíme.

Jak to vlastně bylo s chodem domácnosti? Byl třeba jasně stanovený čas k jídlu?

Ta rodina ke mně byla hodně otevřená. Řekli mi, jak to u_nich funguje, pobavili se se mnou, jak_to vyhovuje mně, a_neměla jsem, myslím, žádný problém mezi ně zapadnout. Byli zvyklí jíst v podstatě všechna jídla společně, vždycky se sešli všichni v domě a_šlo se jíst – snídaně, oběd, večeře. Od_nás jsem zvyklá jíst občas sama, ale tam se opravdu jedla, pokud to bylo možné, všechna jídla společně.

Většinou se neobědvalo ve škole nebo v jídelně, ale_až_doma. Nevím, jak je to na jiných rakouských školách, ale_v_mém okolí byly jídelny jenom u základních škol. Když jsem měla ve_škole odpolední vyučování, musela jsem si sama něco koupit (v tom městě bylo naštěstí hodně možností, kde_sehnat něco k jídlu) nebo si připravit velkou svačinu.

Na jaké škole jsi studovala?

Byla to státní škola, všeobecné gymnázium. Je možné tam studovat tři takové „podobory“ – buď_s_důrazem na přírodní vědy, nebo_s_důrazem na jazyky, nebo_s_důrazem na hudbu. Já jsem byla na_tom jazykovém (v podstatě šlo o humanitní vědy). Tam byl ale problém v tom, že se učili jiné jazyky, než mám já na gymnáziu – moje třída měla například už pět let francouzštinu a latinu –, takže jsem s nimi zrovna v těch jazykových hodinách nemohla pracovat.

Bývala bych šla spíš na to přírodovědné, ale tam se i v běžných hodinách matematiky nebo fyziky probíralo něco, s čím jsem se u nás nesetkala. Když jsem přijela, učili se o derivacích, komplexních číslech a začínali kvantovou fyziku… takže pro mě byla dostatečně obtížná jenom ta běžná výuka, natož pak ta rozšířená, kdybych se rozhodla pro přírodovědné zaměření.

Tam by byl asi taky problém s němčinou, nebo ne? Kvůli těm specifickým výrazům, které se člověk ve škole nenaučí…

To bych neřekla – člověk jednou zjistí, co to znamená, a pak to ví. Větší problém byly naopak ze začátku ty předměty, ve kterých se používá hodně němčiny jako jazyka.

Dejme tomu, že matematiku, fyziku a chemii jsem začala dobře chytat snad jako první. Stačilo mi totiž rozumět třeba jenom půlce výkladu, a když se potom psal na tabuli, pochopila jsem to z toho. Jediný problém byl tedy ten, že brali něco jiného než my (obzvlášť pokud byli v půlce nějakého tématu). Když se potom ale něco začalo probírat od základů, bylo to v pořádku.

Výuka byla tedy prezenční?

Jenom částečně. Když jsem přijela, měli jsme střídavě distanční (přes Teams) a prezenční výuku – každý týden probíhalo vyučování v pátek a dvou dalších dnech distančně a dva dny prezenčně. Jakmile se situace zlepšila – bylo to o něco dřív než v Česku –, začalo „plné“ prezenční vyučování.

Jak bys zhodnotila kvalitu online vyučování a připravenost rakouského školství na distanční výuku?

Nemůžu úplně posoudit připravenost, protože jsem nezažila tu první vlnu, kdy musely školy přejít ze dne na den na distanční výuku. Ale řekla bych, že to bylo obdobné jako u nás v Česku, jenom jsme neodevzdávali tolik úkolů do Teams, protože jsme se učili „napůl ve škole“. Online se ani nepsaly žádné písemky, ty byly samozřejmě vždycky ve třídě.

Jak vypadaly třídy? Byl tam nějaký zásadní rozdíl oproti těm našim? Jak se ti líbily?

Samy o sobě byly třídy těm našim dost podobné. Rozdíl byl v tom, že šlo o větší školu, než je naše gymnázium. Byly na ní dvě tělocvičny, potom nějaká atria a široké chodby. V době, kdy_byla zhoršená epidemiologická situace v souvislosti s covidem, to bylo zařízené tak, že se lavice nanosily do těch větších (nebo prostě otevřených) prostor, byly mezi nimi dvoumetrové rozestupy a u každé seděl jenom jeden žák.

Učili jste se v různých třídách, nebo jste měli jeden vyhrazený prostor a tam zůstávali na_všechny hodiny?

Střídalo se to míň, než se to střídá běžně podle rozvrhu. Ale tím, že si žáci zvolili mezi těmi třemi podobory a také měli něco jako naše semináře, se museli často promíchávat a dělit. Třídy sloužily konkrétním vyučovacím předmětům, byly podle toho zařízené. Tak to samozřejmě nebylo od začátku, kdy jsme pobývali v různých tělocvičnách a vše doprovázela improvizace… Stěhovali jsme se, ale ne tolik, jako to bývá normálně.

Připadaly ti třídy dobře vybavené, co se týče třeba počítačů, mikroskopů, …? Myslíš, že je tam pro žáky dobré zázemí?

Co se týče výbavy, můžu říct, že interaktivní tabule a různé projektory byly ve vícero třídách než u nás. Myslím si, že škola byla obecně vybavená více elektronicky, i když ten rozdíl nebyl příliš výrazný. Nevedli například papírové třídní knihy a docházku (ani klasifikaci) učitelé nepsali k sobě do notýsku, ale rovnou do počítače ve třídě nebo do mobilu. Využívali k tomu aplikaci Untis Mobile, což je něco jako naši Bakaláři.

Jak to bylo s tím dělením tříd?

Dělili jsme se docela často. Třeba fyziku jsme vlastně vždy mívali v pěti lidech. Mělo ji totiž zvlášť humanitní a zvlášť reálné (přírodovědné) gymnázium. A ti, kteří byli zaměření hudebně, měli v tu dobu třeba nějaký sbor.

Celkově nás mohlo být ve třídě okolo dvaceti (obecně bylo ve třídách míň žáků než u nás), a_když jsme se ještě rozdělili do několika skupin, zbylo nás opravdu málo. Ale myslím, že to určitě nebylo na škodu…

Jak probíhala výuka? Byla „interaktivní“, že byste třeba pracovali na projektech – nebo spíš statická a povídací?

Myslím, že zrovna rakouská výuka je docela dobře srovnatelná s tou naší. Projekty nebo referáty, které se prezentovaly před třídou, jsme občas dělali, často ve skupinách. Obvykle nebyly hodnocené.

Rozdíl byl ve známkování. Psalo se určitě míň písemek, než je zvykem u nás. V Rakousku je úplně běžné, že se z předmětu píšou třeba jenom dvě písemky za pololetí. V některých předmětech jsou víc hodnocené odborné práce – jednu takovou, několikastránkovou, jsme_psali třeba v chemii.

To stejné se dělá i v tělocviku, aby žáci neměli známky jenom za sport.

Každý rok se píšou z jiných dvou předmětů (jednou za pololetí a jenom z některých předmětů). Jsou sice hodnocené, ale určitě ne tak dlouhé jako třeba naše seminární práce k_maturitě nebo práce v semináři ZSV nebo ICT.

A jak to bylo se zkoušením?

Ústní a písemné zkoušení, při kterém by si učitel někoho vytáhl před tabuli a tam ho zkoušel, vůbec neprobíhalo. Na začátku každé hodiny ale učitel pokládal třeba pět sedm otázek. Položil otázku a náhodně někoho vyvolal. Byly za to v podstatě malé jedničky nebo pětky, které_mohly zlepšit nebo zhoršit průměr.

To bylo vlastně místo zkoušení. Zdálo se mi docela dobré, že to nebylo takové to „byl jsem na_začátku roku zkoušený, takže teď už nebudu“. Člověk musel být pořád ve střehu nebo si látku před hodinou alespoň přečíst, aby věděl, co se bralo naposledy, a mohlo se na to navázat.

Jak bys porovnala známkovací systém u nás a v Rakousku? Který ti připadá lepší?

Já bych nejvíc ocenila, kdyby to bylo něco mezi tím. Myslím si, že u nás někdy píšeme moc písemek zároveň, takže nemáme tolik prostoru se na ně naučit a přináší to spoustu stresu. U_nich mi to ale také nepřipadá ideální – když se člověku jedna písemka nepovede, už si to nedokáže vylepšit a na vysvědčení mu zůstane trojka nebo čtyřka. Ale myslím si, že_rakouským žákům to příliš nevadí, protože u nich není takovým zvykem, že by se na_vysokou školu bralo podle průměru. V Rakousku je úplně běžné, že má třeba polovina třídy z_předmětu na vysvědčení právě trojku nebo čtyřku a je možná obtížnější dosáhnout lepšího hodnocení.

Jak to vypadalo s rozvrhem? Jaké jste měli předměty?

Měli jsme obvykle šest hodin a dvakrát týdně odpolední vyučování, kdy bylo hodin osm nebo devět. Začínali jsme dřív, než se začíná u nás – už v 7:40.

Předměty jsme měli dost podobné jako u nás (a stejně tak jsme měli na různé předměty různé učitele a samozřejmě také třídního). Učili jsme se přírodní vědy, jazyky (co pro mě bylo jiné, byla tedy francouzština a latina), dějepis (tam jsme neprobírali pouze historii, ale i aktuální dění ve světě; tedy to, co se u nás obvykle dělá v občance) a potom filosofii a psychologii (to byl předmět srovnatelný s naší občankou, ale brala se tam pouze filosofie a psychologie, a ne třeba právo). Takže to měli občas trochu jinak rozdělené. Myslím si, že taky výtvarka byla jinak pojatá než u nás. Brala se u nich víc vážně. U nás se považuje spíš za odpočinkový předmět, ale tam se (nejenom v semináři, ale i v běžné výuce) víc probírala historie, vytvářely se 3D modely a podobné věci.

Já jsem si tam vybrala ještě předmět fotografování, což byl seminář na půl roku. Mají na výběr víc seminářů než my, některé trvají půl roku, některé rok.

Všechno se vyučovalo německy, kromě angličtiny. V angličtině mluvila učitelka celou hodinu jenom anglicky. Byla jsem za to ráda, protože jsem si mohla v těch pár hodinách týdně chvíli odpočinout od němčiny.

Jak jsi to dělala v hodinách francouzštiny a latiny, když ji tvoji spolužáci měli už pět let?

Ve francouzštině a latině jsem se s nimi neučila, místo toho jsem dělala věci do své české školy. Učila jsem se a dělala výpisky, zápisky.

Studovala jsem obě ty školy zároveň. Nechodila jsem na české online hodiny, ale plnila jsem různá zadání v Teams a po večerech si dopisovala písemky, které ostatní psali přes den. Učitelé mi je nastavili třeba na sedmou večer.

Tak právě ve francouzštině a latině jsem se na ně učila (smích). Občas to bylo stresující, ale_byla moje volba tam jet a chtěla jsem to zvládnout bez toho, abych musela opakovat ročník.

Nebyl problém přepínat z němčiny do češtiny a naopak?

Do svého rodného jazyka není takový problém se přepnout, spíš potom zpátky do té němčiny. Ale řekla bych, že ani to úplně zásadní problém nebyl. Co mě možná trochu mrzelo, bylo,_že_jsem potom měla míň času věnovat se němčině. Takže jsem se po večerech neučila německá slovíčka navíc nebo gramatiku, kterou bych pak mohla využívat, ale učila jsem se do_českých předmětů nebo dopisovala písemky.

A co se týče té rakouské školy, tam pro mě bylo trochu mrzuté, když se třeba v distanční výuce zadávaly domácí úkoly, které se odevzdávaly zpátky do Teams, a to, co rakouským studentům trvalo deset minut, mně trvalo hlavně ze začátku dvě hodiny. Takže bylo trochu otravné, že_jsem nevěděla, jak to urychlit, a zabila jsem tím celé odpoledne.

Jaké bylo učivo? Připadalo ti složitější než u nás?

Špatně se mi porovnává, jestli bylo složitější, když jsem se učila v cizím jazyce – tím to pro mě určitě obtížnější bylo. Ale myslím si, že toho nemají tolik jako my formou přednášky nebo výkladu. Žáci se toho méně učí nazpaměť, jsou víc zapojováni a učitelé se je snaží vést k tomu, aby si na to přišli sami, aby si dokázali vše dohledat a věděli, jak to zhruba funguje a jak to spolu souvisí; souvislosti jsou hodně důležité, i ty mezi předměty – důležitější než dokázat vyjmenovat všechna data k husitům…

Který systém vyučování vnímáš jako lepší?

Je to pro mě stejné jako s tím známkováním. Mně by nejvíc vyhovoval takový střed. Nemám ráda, když se musím hodně věcí učit nazpaměť bez toho, aby mi dávaly pořádný smysl, ale_zároveň mám pocit, že oni si z toho často pamatují míň než my. Někdo si z učiva pamatuje hodně a někdo skoro nic – je to právě zaviněné i tím, že se tomu může věnovat jenom pár lidí, kteří na to přijdou, a ten zbytek si s tím neporadí. Zatímco když se to musí všichni naučit nazpaměť, něco si z toho přece jenom zapamatují.

Víc tedy záleží na přístupu jednotlivých žáků, a protože se píše méně testů, jsou patrnější rozdíly v tom, kdo co ví. Myslím si, že kdyby vše probíhalo tak, jak má, byl by rakouský systém asi lepší než ten náš – byl by to takový ten ideální stav, kdy si na to žáci přijdou sami a pak to vědí. Ale proto, že to těm ostatním, kteří nejsou tolik motivovaní, dává větší prostor k_zahálení, to úplně ideální není.

Jak bys svou rakouskou školu zhodnotila celkově (učitele a jejich vstřícnost)?

Líbilo se mi, že se škola docela hodně zajímala i o to, co žáci dělají ve svém volném čase. Učitelé byli vstřícní, ani s jediným z nich jsem neměla žádné problémy. Čeho jsem si všimla hned na začátku, bylo, že měli hodně úplně mladých učitelů. Řekla bych, že u nás je to věkově víc rozložené, zatímco oni měli vážně mladý učitelský sbor.

Probíhaly tam nějaké mimoškolní aktivity? Práce na studentském časopisu nebo tak? Zapojila ses tam do něčeho?

Neprobíhaly. Nebo normálně tam asi něco je – různé sportovní kluby a tak – ale kvůli covidu nic z toho nefungovalo. Časopis nebo něco podobného tam určitě byl, ale asi jsem v němčině nebyla dostatečně zběhlá na to, abych do něj psala články. Existovaly tam různé zájmové spolky po skupinkách, ale asi je netvořilo několik tříd dohromady – spíš si něco vymyslela každá třída samostatně.

Já jsem víceméně pokračovala v kroužcích, které mám tady v Česku, takže jsem chodila běhat, dělala nějakým způsobem výtvarku do ZUŠky a občas se připojila na skautskou schůzku. Tam jsem nic nenavštěvovala, tam jsem trávila volný čas jinak.

Ty zájmové spolky byly vedené školou, nebo žáky?

To bylo spolek od spolku jiné. Škola vedla například orchestr, sbor a ještě další, menší_orchestr. Nárazově také třeba uskutečňovali různé taneční sestavy, které potom nahrávali na_svůj školní YouTube.

Nemuselo se vždycky jednat o spolky, které by vydržely skrz celý rok. Jednou třeba něco nacvičily, příště něco nacvičily s jinými lidmi a podobně.

Žáci měli obecně, když dělali něco navíc, docela velkou podporu školy. Škola se o ně, myslím, docela aktivně zajímala. Třeba když byl někdo dobrý ve zpěvu a účastnil se nějaké talentové soutěže, vytiskli plakáty, aby o tom všichni věděli a aby ho podpořili. Bylo to takové milé. Podobně ve sportu i ve všem ostatním.

Ty se ve Velkém Meziříčí věnuješ skautingu. Jak je to se skauty v Rakousku?

Skaut je celosvětové hnutí a řekla bych, že je to tam taky docela rozšířené, stejně jako u nás. Zkoušela jsem kontaktovat jedny ze Salzburgu, ale to se mi bohužel nepovedlo, takže jsem se s_nimi nesetkala.

Občas jsem se tedy připojovala na ty svoje české skautské schůzky, ale často jsem se nechtěla z němčiny vytrhovat víc, než bylo nutné. Když jsem dělala i českou školu, chtěla jsem ve_volném čase mluvit německy.

Ale občas jsem se tam, abych viděla svoje známé a kamarády, ráda ukázala.

Jaké to ve škole bylo o přestávkách? Zůstávali jste v budově / ve třídách? Stýkali se spolužáci hodně?

V Rakousku byly kromě velké přestávky, která byla desetiminutová, všechny přestávky pětiminutové a pauza na oběd byla taky kratší, takže to často stačilo jenom na přesun do jiné třídy a_na_nějaké povídání si nebo podobné věci nebyl moc čas. To byl pro mě ze začátku taky dost nezvyk – začínali jsme dřív, končili dejme tomu tu šestou hodinu stejně jako tady, ale_měli o_pět minut delší hodiny a o pět minut kratší přestávky.

Jak tě vlastně přijali spolužáci? Necítila jsi z_jejich strany třeba odstup? Byli to všichni Rakušané?

Všichni byli Rakušané. Nebylo to úplně tak, že by byli otevření. Jsou velmi slušní a_rádi poradí, ale nejsou natolik kamarádští, aby člověka hned přibrali do_své skupinky.

Takže to bylo obtížnější. Určitě to ale bylo taky covidem. Nesměli jsme si povídat, měli jsme stoly dva metry od sebe a seděli po jednom a v respirátorech. To trvalo asi tak prvního čtvrt roku. Ale na konci, kdy už jsme chodili do školy, kdy nebyly povinné ani respirátory a mohli jsme sedět ve dvojicích a navíc jsem se s těmi lidmi znala delší dobu, to už bylo mnohem lepší a trávili jsme společně přestávky a obědy.

Po škole jsme se nescházeli, ale to bylo mimo jiné kvůli tomu, že jsem bydlela dvacet kilometrů daleko, ve vesnici, kam jezdil autobus jenom dvakrát denně. Někdo by mě tedy musel jezdit vyzvedávat a moje hostitelská rodina měla dost práce se svými třemi malými dětmi…

Jak bys zhodnotila svou třídu jako kolektiv? Myslíš si, že to byla upřímná přátelství? Že si pomáhali, drželi při sobě a nepomlouvali se?

Já bych řekla, že si nehráli na to, že by spolu všichni měli vřelé kamarádské vztahy, ale zároveň tam nikdo nikomu nevadil a byli spolu opravdu zadobře. Nemyslím si, že by se pomlouvali. Za celou dobu jsem tam neslyšela nikoho pomlouvat. Když si jeden neměl s druhým co říct, prostě se nebavili, dělali si každý něco svého a nevadilo jim to.

Měli mezi sebou vztahy buď pozitivní a kamarádské – každý měl třeba dva tři lidi, se kterými se bavil víc než s ostatními, a to uměli být mezi sebou rozhodně kamarádští – nebo_s_ostatními takové neutrální, že vedle sebe rádi existovali, ale příliš spolu neinteragovali.

Takže bys to zhodnotila jako takové milé prostředí?

Jednoznačně ano.

Jak ti připadalo, že školu vnímají žáci? Vládla tam „tvůrčí atmosféra“ a radost z toho, že_tam můžou chodit a rozvíjet se, nebo to spíš brali jako nemilou povinnost?

Hodně asi záleží na tom, koho jaký předmět baví, ale řekla bych, že ta mentalita byla dost srovnatelná s českými teenagery nebo s českou školou. Když jsem jela do Rakouska, myslela_jsem si, že ti lidé budou mentálně více podobní třeba Němcům, ale teď si myslím, že_jsou spíš podobní nám, Čechům. Jsou tam společné rysy.

Všimla jsem si, že žáci měli s pedagogy možná více kamarádské vztahy, než máme my. Vážili si jich, ale bylo běžné, že spolu vtipkovali a oslovovali se občas neformálně. Rozhodně učitelům vykali, oslovovali je Herr/Frau a příjmením, ale ty vztahy byly přátelštější, než na co jsem zvyklá. Bylo zajímavé, když učitelům psali přes Teams. Písemný kontakt brali jako vysoce formální. Bylo to opravdu to nejformálnější oslovení, co našli, a e-maily vypadaly, jako byste psali šéfovi. A ve škole si říkali „ahoj“ (smích).

Našla sis tam nějaké přátele, se kterými bys byla doteď v kontaktu?

Ještě si píšu s několika lidmi ze své třídy. Ale myslím, že nejlepšími přáteli se tam pro mě stala má hostitelská rodina. Třeba s tím svým hostitelským tátou Kayem jsem ve volném čase strašně často lezla po horách, v zimě lyžovala nebo potom chodila všelijaké ferraty. A to mě opravdu bavilo.

Jaké ty výlety do přírody byly? Potkávali jste často nějaká zvířata?

Potkávali jsme spoustu kamzíků a občas i_muflona. Někdy to byla opravdu velká stáda, když jsme šli někam, kde nebylo moc lidí, a bylo to třeba výš. To byly krásné zážitky – vidět tam spoustu kamzíků i s kamzičími mláďátky…

Občas tam byly nahoře ještě ovce. Myslím, že jsou tam celé léto a na zimu je stahují do údolí. Protože tam docela dlouho leží sníh. Když jsem na horách chodila ještě v červenci (přibližovalo se to hranici tří tisíc metrů), ležel tam nahoře sníh.

Takže s tou rodinou mám tak nějak nejvíc zážitků.

Jak to bylo finančně zajištěné? Dostávala jsi třeba nějaké příspěvky ze strany školy? Nebo ti museli rodiče posílat peníze z domu?

Ten program mi zaplatili rodiče, a když je potom člověk v té zemi, víceméně všechny výdaje padají na hostitelskou rodinu – ta ho vezme za své dítě, platí mu jídlo, samozřejmě také platí za elektřinu, vodu a tak dále.

A z toho, co financovala moje rodina z Česka, se platilo jízdné do školy a všechny podobné potřebné náklady na cestu i další věci.

Školní potřeby zajišťovala taky hostitelská rodina?

To spíš zajišťovala škola tím, že měla nějaké erární učebnice, takže jsem si nemusela kupovat svoje. Materiál, který jsem vyloženě potřebovala, jsem si sama nekupovala, ten se víceméně hradil z těch peněz za program. Sama bych si musela zaplatit třeba tričko, které se mi zalíbilo v obchodě, nebo výlet do Innsbrucku, na který bych jen tak vyrazila, protože na to mám chuť…

Když už jsme u toho výletu, jak bys zhodnotila možnost nějakého kulturního vyžití? Účastnila ses (samozřejmě v_rámci možností, které udávala koronavirová situace) kulturního života?

Právě vzhledem k situaci tam kulturní život příliš neprobíhal. Ale mohla jsem jezdit navštěvovat města, moje rodina byla navíc aktivní (o to víc, že měla malé děti) a každý víkend jsme spolu něco dělali a podnikali všelijaké výlety.

Po Rakousku jsem se tedy podívala i bez toho, abych si musela něco sama zařizovat, sama_jsem vyrazila jenom na pár výletů.

Na stories máš několik fotografií z míst, která jsi navštívila. Můžeš se s námi alespoň o některá ta místa podělit?

Já nevím, jestli mám stejný vkus jako ostatní. Navštěvovala jsem hlavně hory, což je z těch fotek možná vidět. Tím, že_jsem mezi horami bydlela a byly všude okolo, jsem na nich trávila většinu volného času. Zlezla jsem tam různé vrcholy. Asi nejdelší a nejhezčí výlet byl pro mě v Tennengebirge, které jsme s hostitelským tátou Kayem přešli z jedné strany na druhou. To bylo krásné. A kromě hor jsme chodili ferraty, což jsou vlastně taky hory… (smích)

A pak samozřejmě nějaká města. Docela často jsem byla v Salzburgu. Nebo Tullnu, kde má moje hostitelská rodina prarodiče. A občas jsem si šla sama zaběhat nebo jela na kole jenom do okolních vesnic, abych viděla, jak to tam vypadá. Protože zvlášť mezi horami se často objevoval jiný styl staveb a architektury, než máme my. Domy byly víc ze dřeva a podobně. Bylo to pro mě takové nevšední, užívala jsem si mezi tím chodit a ani to nemusely být nějaké kulturní památky.

Zúčastnila ses nějaké místní akce? Uskutečnilo se vůbec něco takového?

Opravdu všechno bylo zavřené. Já jsem navíc bydlela v místě, kde_byly spíš vesnice a_lyžařská střediska, než_že by šlo o nějaké velké město, takže se tam toho moc nedělo. U nás v_Křižanově taky nebývá moc koncertů nebo festivalů… (smích)

Ale účastnila jsem se toho, co pořádala škola. Byly to různé sportovní akce nebo občas koncert školní skupiny. Na tom jsem byla dohromady jednou… (smích) Školní skupina většinou hrála k nějaké příležitosti – menší koncert se uskutečnil například při vyhlašování výsledků soutěže Wir laufen um die Welt. To byla dobročinná akce, kde se soutěžilo v běhu. Vítězem byl ten, kdo_z naší školy za dva měsíce naběhal nejvíce kilometrů. Výtěžek potom šel, myslím, na_jeden sirotčinec poblíž. Bylo to něco jako náš Běh pro Afriku, jenom dvouměsíční.

Ty sama ses zúčastnila jenom toho koncertu, nebo_samotné soutěže?

Zúčastnila jsem se i té soutěže. Dokonce jsem ji za holky vyhrála…

Jak vlastně poznamenal koronavirus Rakousko? Jak to bylo třeba s rouškami a_respirátory?

Jak už jsem naznačila, když se oteplilo, respirátory se ve třídách zrušily. Ale myslím si, že třeba v dopravních prostředcích jsou povinné doteď. Venku povinné nebyly, malé děti mohly mít roušky, ostatní museli nosit respirátory, víceméně jako u nás.

Ale zatímco u nás je v těch dopravních prostředcích často mnoho lidí nenosí nebo mají jenom chirurgické roušky, v Rakousku jsem za celou dobu potkala snad jenom jednu paní, která měla místo respirátoru chirurgickou roušku; okamžitě u ní byl průvodčí a měla velký problém vysvětlit, jak je možné, že si do vlaku dovolila vzít jenom roušku…

U nás byla opatření asi přísnější, ale v Rakousku se rozhodně víc dodržovala. Ani o_přestávkách si třeba nikdo respirátor nesundal.

Sledovala jsi rakouskou televizi?

Moje rakouská rodina se na televizi v podstatě nikdy nedívala, takže jsem ji nesledovala ani já. Vždycky jsem si večer jenom přečetla české i rakouské zprávy, abych věděla, co je nového, a to bylo tak nějak všechno.

Na profilu máš takové inspirativní stories o_tom, jak v Rakousku maluješ. Věnovala ses tam tvůrčí činnosti hodně?

Myslím, že ne víc než u nás. Ale čemu jsem se tam věnovala hodně, byl ten deník (pozn. red.: některé stránky deníku jsou přiloženy k rozhovoru). Opravdu každý den jsem zapisovala, nejdřív o něco víc v_češtině, ale později jenom v němčině. Vytvářela jsem si tak vzpomínku. To byl takový můj kreativní projekt. Navíc jsem si k tomu vytvářela všechny samolepky, takže jsem potom ani tolik netvořila normální malby a kresby, jak jsem zvyklá doma. Ale nějaké jsem tam také dělala. Mezi těmi horami je to opravdu krásné, tvoří se tam samo.

Věnovala ses tam i nějaké literární činnosti (kromě těch postřehů do deníku)?

Občas jsem psala básničky, asi tak ve stejné míře jako doma. Akorát tedy na jiná témata. Ten deník mi docela stačil – někdy jsem přišla domů později odpoledne, byla unavená a potom dělala českou školu, která mě unavila ještě víc… v těch chvílích mi stačilo muset ještě na patnáct minut sednout k_tomu deníku. Neměla jsem potom náladu na nic jiného než na spánek.

Ale teď jsem ráda, že jsem ho vydržela psát.

Co pro tebe bylo na tom půlroce nejsložitější (jestli o něčem takovém vůbec víš…)?

Prožila jsem tam pár dní, které nebyly úplně hezké (většinou se něco smutného stalo – ať už tady doma, nebo přímo tam), ale že by tam bylo něco obtížného dlouhodobě… Asi bych vybrala snahu zvládat obě ty školy zároveň.

Naštěstí to ale nakonec docela šlo, protože mi učitelé vycházeli vstříc (třeba právě tím, že mi zkoušení nachystali na sedm hodin večer v pátek, kdy už by ostatní obvykle chtěli mít klid…).

Co tě tam třeba překvapilo? Byla tam nějaká zajímavost, na kterou jsi narazila?

Jak už jsem zmiňovala, překvapila mě mentalita místních lidí – čekala jsem, že budou podobní Němcům, ale nakonec se mi spíš zdáli podobní nám. A oni to spíš zase neradi slyšeli (smích).

Pro mě tam bylo nové vlastně všechno. Zajímavé pro mě bylo třeba to, že jsem nikoho neviděla tak moc se rozšoupávat v restauraci jako ty Rakušany, kteří si tam objednali předkrm, polévku, hlavní jídlo, dezert a k tomu tři druhy pití. Když byli v restauraci, opravdu strašně moc si užili, že za ně někdo vaří.

Připadali ti Rakušané sdílní a otevření (i třeba k cizincům)? Zdravili se na potkání?

Na potkání se zdravili hodně, ale to bych považovala spíš za slušnost než za přátelské chování. Ve Vídni se samozřejmě všichni se všemi zdravit nemohli, ale třeba ve vesnicích se skutečně zdravili všichni, ať už se znali, nebo ne.

A otevření mi příliš nepřipadali. S tím taky souviselo to, jak měli moji spolužáci ve třídě ty své malé, uzavřené skupinky…

Pozorovala jsi nějaký zásadní rozdíl mezi Rakušany a_Čechy?

Myslím, že Rakušané více dodržují pravidla. A také jsem si všimla, že když jdou třeba na veřejnost, chodí tak nějak upraveněji. Neuvidíte moc lidí s nabarvenými vlasy nebo nevkusným oblečením, jako to občas bývá u_nás.

Stejné je to i s městy. Za celou dobu jsem v ulicích neviděla graffiti nebo podobné věci. To si člověk pořádně ani neuvědomí, když tam je. Pro mě byl za ten půlrok naopak největší kulturní šok příjezd z Rakouska, když jsem vystoupila v Brně na nádraží a prošla Myší dírou.

Přijdou mi zkrátka elegantnější – ať už lidé, nebo města.

Přebrala sis něco z rakouské kultury? Třeba nějaké písničky, které dodnes posloucháš…?

Něco jsem si domů přivezla, včetně těch písniček. Do své němčiny jsem si navíc přebrala různá dialektová nebo neformální slovíčka, která bych se asi normálně ve škole nenaučila.

A také jsem tam začala dodržovat jeden zvyk, který mi potom doma ze začátku chyběl. Moje hostitelská rodina totiž stolovala s ubrouskem a i doma při neformálním jídle si před každým napitím utírali pusu. Ale to byla možná výsada jenom té mé rodiny, než že by to dělali všichni Rakušané…

Když už jsme u toho jídla, máš nějakou oblíbenou rakouskou specialitu? Něco, co by sis třeba uvařila i teď?

Nevím, jestli jde přímo o rakouské speciality, ale od té své rodiny jsem si toho, co se týče jídla, přebrala docela hodně. Udělala jsem si receptář, a protože mě to zajímalo, dostala_jsem od nich dokonce jednu kuchařku (samozřejmě v_němčině). Takže už jsem z ní pár věcí zkoušela. Oni si pekli všechno pečivo sami a bylo to opravdu dobré, takže jsem dostala kuchařku všeho toho pečiva. A to si opravdu užívám.

Nebo jsem se u nich naučila Kasnocken, což my všichni v_podstatě známe pod jménem špecle (noky se spoustou sýra). Když jsem tam tomu poprvé řekla špecle, smáli se mi, že tomu tak říkají akorát Vídeňáci a cizinci (smích). A potom nějaká francouzská jídla, jako třeba quiche, protože jedli docela hodně francouzské kuchyně.

Myslíš, že je nějaká surovina úplně specifická pro rakouskou kuchyni? Něco, co v ní nesmí chybět?

Sice to není surovina, ale knedlíky. Úplně ke všemu. Někdy i jako hlavní chod. Dělali v podstatě takové kulaté knedlíky, ale slané. Dovnitř dali třeba kostičku sýra, která se při pečení roztekla, k_tomu udělali nějakou lehkou omáčku nebo dip a tak se tlo jíst i samotné. A jindy samozřejmě jako příloha. V supermarketech se tam dají běžně koupit velké pytle už_na_kostičky nakrájených housek, takže pak není tak složité ty knedlíky vyrobit.

Ale samozřejmě jsou tam typická i jídla jako Germknödel (velký, sladký knedlík, který znají třeba lidé z lyžařských středisek) a podobně. Ale ty houskové knedlíky měli opravdu často a_ke_všemu a ty domácí byly skutečně dobré.

Jaké jsi potom měla pocity při odjezdu a zpáteční cestě?

Mně ten půlrok strašně rychle utekl, takže jsem ještě nechtěla pryč… Hodně jsem se sžila s tou rodinou a bylo mi líto, že už odjíždím. Ti mi chybí i teď. Zároveň jsem ale byla ráda, že zase uvidím lidi, které jsem nechala v_Česku. Ti mi toho půl roku samozřejmě také chyběli.

Jaké z toho máš zpětně celkové dojmy?

Jsem opravdu ráda, že jsem se tam rozhodla jet. Myslím, že_je skvělé mít tam takovou tu druhou rodinu. Je to, jako_bych měla kus života oddělený úplně někde jinde, kde_z_těch dvou světů není jediný člověk společný.

Je to skvělá zkušenost a člověk má dobrý pocit, že to půl roku zvládl sám někde v cizí zemi. A i když se předtím cítí samostatně, myslím, že ho to osamostatní ještě o něco víc. Taky ví, že si vystačí i s malou znalostí jazyka a že se ten jazyk mnohem lépe naučí.

Nepřesvědčilo tě to třeba k tomu, abys dál studovala v Rakousku nebo obecně někde v_cizině?

Je to určitě taková motivace, nakopnutí. S tím studiem si pořád nejsem jistá, protože člověk se sice naučí bez problému konverzovat a_reagovat, ale jakmile jde o nějaké odborné téma, ke kterému nezná slovíčka, je úplně ztracený – nebo alespoň u mě to tak bylo. Ale pořád o tom přemýšlím. Protože se mi to tam opravdu líbilo. Určitě to nezavrhuji.

Přemýšlíš konkrétně o Rakousku?

Asi ano, ale řekla bych, že na tom už tolik nezáleží. Když má člověk tu zkušenost a ví, že to jde, je potom víceméně jedno, kde skončí. Není už pro něj takový problém se rozhodnout a_odpadají obavy, jestli by to třeba vůbec psychicky zvládl.

Takže už ani neplatí ta podmínka, že by to muselo být v zemi, jejíž jazyk alespoň částečně znáš?

Ne nutně. Myslím, že bych klidně vyrazila i_jinam, ale to studium by samozřejmě muselo být třeba v_angličtině. Spoustu studijních vysokoškolských programů v angličtině mají třeba severské státy. Takže tam bych možná vyrazila, přestože neznám švédštinu, dánštinu a_podobně…

Nezjistila jsi díky tomu půlroku, jakým_směrem se chceš ubírat? Neinspirovalo tě to třeba k tomu, abys v cizině pracovala?

Já sama jsem doufala, že budu po tom půlroce trochu lépe vědět, kam chci jít třeba na vysokou školu, ale to se spíš nestalo. A k té práci v_cizině – myslím, že je to úplně stejné jako se studiem; když člověk vidí, že to jednou šlo, nebojí_se k_něčemu takovému rozhoupat.

Ale zatím nejsem rozhodnutá ani o té vysoké, takže jak to bude s prací, ještě vůbec promyšlené nemám…

O čem ale uvažuji, je brigáda. Třeba po maturitě, když jsou delší prázdniny – snad tedy nebudu maturovat až v září (smích). Kdyby byl k tomu prostor, myslím, že je to docela dobrý nápad a příležitost, jak se ten jazyk ještě víc naučit. Zároveň jsou v Rakousku vyšší platy než u_nás i za ty jednodušší práce, které zvládne i člověk bez nějakého zaměření. Takže o tom jsem určitě přemýšlela.