Slunečnice

Karolína Ribárová

Ilustrace: Ludmila Svobodová

Ó, slunečnice,

ty otáčíš se ku kráse,

jež ve francouzském atlase

vlní se a třepotá,

jako by v sobě měla kus života.

Ó, ty atlase,

kolik loktů tě měřilo?

A kolik dam

nesměle ti svěřilo

svoje lokty do úschovy?

Ó, ty látko drahá, lesklá,

tolik krásy v zapomnění

nenaleznu nikde více

než u tebe s písní tesknou,

v jehlách, co se

dramaticky lesknou.

A ráno se vracím,

znovu se vracím

ke svojí květině v herbáři,

co oplývá knihou poezie,

co skrývá se přede mnou

a přitom křičí nocí tajemnou.

Ó, slunečnice moje milá,

ukaž mi krásu bolesti.

Ó, slunečnice má nejmilejší,

kdo mi tě donesl

a komu tě mám odnésti?