Slunečnice
Karolína Ribárová
Ó, slunečnice,
ty otáčíš se ku kráse,
jež ve francouzském atlase
vlní se a třepotá,
jako by v sobě měla kus života.
Ó, ty atlase,
kolik loktů tě měřilo?
A kolik dam
nesměle ti svěřilo
svoje lokty do úschovy?
Ó, ty látko drahá, lesklá,
tolik krásy v zapomnění
nenaleznu nikde více
než u tebe s písní tesknou,
v jehlách, co se
dramaticky lesknou.
A ráno se vracím,
znovu se vracím
ke svojí květině v herbáři,
co oplývá knihou poezie,
co skrývá se přede mnou
a přitom křičí nocí tajemnou.
Ó, slunečnice moje milá,
ukaž mi krásu bolesti.
Ó, slunečnice má nejmilejší,
kdo mi tě donesl
a komu tě mám odnésti?
