„Je obří rozdíl mezi tím se domluvit a něco si z jazyka vzít.“

Tím vysvětluje svůj postoj k učení Martin Špinar, který dokončil 6._ročník našeho gymnázia — v něm se účastnil konverzační soutěže v_německém jazyce, ve které postoupil (vždy přes první místo) až do samotného ústředního kola. V_následujícím rozhovoru popisuje jednak cestu soutěží, jednak svůj komplexní a inspirativní přístup ke studiu jazyků — rozpovídal se však nejen o_jazycích, ale také o_dalších disciplínách a především o_tom, jak_provázané je právě učení se jazyků s_chápáním ostatních oborů.

---

Text: Alžběta Pánková, Adam Trojánek

Fotografie: Adam Trojánek

---

Jak celá soutěž probíhala?

Školní kolo jsem přeskočil, pro nedostatek zájemců totiž neproběhlo. V okresním kole soutěžilo asi 15 lidí, z každého okresu postupoval první do kola krajského a první z krajského postupoval do toho celostátního. Celé se to konalo on-line. Mělo to takovou zvláštní formu, protože celostátní kolo bylo pořádáno Národním pedagogickým institutem. Sám jsem byl na_takovéto soutěži poprvé, ale vím, že dříve je pořádal Goethe Institut, takže bývaly takové privátní, teď je to více státní. A od toho se odvíjelo i to, že se neudělovaly téměř žádné oficiální odměny. Pokud vím, jenom první tři obdrželi nějaké poukázky na knížky (až ke konci školního roku mi bez předchozího ohlášení přišly poukázky na sportovní vybavení). Přitom v_předchozích letech se darovaly třeba i vícetýdenní pobyty. Kvalita teď tedy určitě klesla, možná nebyl po převzetí dostatek peněz.

Jak sis v jednotlivým kolech vedl a jak je hodnotíš?

Paradoxně se mi asi nejvíc podařilo okresní kolo. Soutěžící si zvolil číslo obrázku (téma obrázku neznal), ten byl pak promítnut a měl následovat asi pětiminutový popis. Celkově bylo vyhrazeno 15 minut na jednotlivce. Já jsem si vybral to, co mě zajímá. Měl jsem na obrázku školáky, kteří protestují proti změně klimatu. Tam jsem se opravdu dobře rozmluvil a samy porotkyně/učitelky byly hodně překvapené, bylo to takové vtipné. To mi tedy velmi vyhovovalo, ačkoli bylo vidět, že porota chtěla spíš zevrubný popis než samotnou „výpověď“ z_obrázku. Já jsem to pojal hodně filosoficky a zamyslel se nad tím víc do hloubky.

Krajské kolo pak už začínalo trochu jinak. Nevybíralo se z více témat jako v tom okresním. Hned od začátku nastreamovali obrázek a soutěžící ho měl popisovat. Tuším, že se to týkalo cestování – něco jsem k tomu tématu řekl a pak následovalo desetiminutové vyjádření k mým cestovatelským zážitkům.

Ústřední kolo jsem špatně odhadl. Tam bylo zadání nejzvláštnější, 5 minut trvala prezentace, o níž se potom dalších 5 minut konverzovalo. Myslel jsem si, že když tam soutěžili první z_krajů, porotci za 10 minut těžko zjistí, kdo je v jazyce objektivně lepší – zvlášť na takové úrovni.

Spíš jsem se soustředil na prezentaci samotnou – na to, jak vypadá. Strávil jsem nad ní v_PowerPointu spoustu času, aby byla opravdu hezká, měla dobré efekty a takové věci. Musel jsem čekat asi 4 hodiny, než budu moct prezentovat, takže jsem byl samozřejmě takový nervózní.

Měl jsem myslím prezentovat o ideálech a problémech mládeže – a nevím, jak to celkově zamýšleli, ale já to vzal z pohledu internetu. Jak moc se ideály změnily a problémy zintenzivnily tím, že existuje internet a že jsou svět nebo mládež přístupnější globalizaci. Že mladší třeba nemají tolik předsudků, protože jsou víc seznámeni s různými kulturami, s_různými lidmi. Dřív to bylo tak, že se lidé drželi v nějaké své obci a prostě nic jiného neznali.

V negativech jsem uvedl, jaké vlivy mají třeba sociální sítě. Taky jsem to srovnával s_Maslowovou pyramidou, která říká, že existují základní a potom vyšší potřeby. A právě proto, že mládež má v dnešní době spíše starosti ve vyšším řádu pyramidy, jsem to pojal tak, že mají lidé problémy třeba s tím, být uznaní společností. V podstatě jsem to tedy vzal tak, že například sociální sítě dopomáhají k vytváření stavu, že každý chce být vlastně úplně nejlepší. A když pak člověk vidí někoho, kdo má stotisíckrát větší slávu a čísla, může to vést k_psychickým problémům.

Porotci ti tedy vytkli, že jsi nedodržel téma?

Ne, oni mi právě nevytkli nic… Probíhalo to tak, že jsem 5 minut prezentoval a každý ze tří přítomných porotců mi položil jednu otázku, kterou jsem měl nějak rozvést. A to bylo všechno. Čekal jsem, že si to třeba nahrají a budou srovnávat, kdo měl jaký projev, nebo tak. Ne – prostě domluvil poslední soutěžící, vyhlásily se výsledky (nevím, jak si to porotci zapisovali, ale výsledky přišly asi půl hodiny nato) a bylo to. To možná hovoří o tom, jak moc byla soutěž vypovídající.

Já jsem skončil sedmý (ze čtrnácti). Bylo zajímavé zůstat u hovoru po vyhlášení. Sami porotci se rozpovídali o tom, že se to strašně těžce hodnotí. Jedna paní dokonce říkala, že pod záštitou Goethe Institutu to bylo lepší. Hodně kritizovala, že poukázka pro první tři z republiky není motivace k tomu, učit se druhý cizí jazyk, zvlášť v době, kdy se spekuluje o tom, že by se to mělo ustálit na jednom, protože ten druhý studenti stejně moc dobře neovládají, a radši by se měli učit anglicky. Není to pro tu soutěž moc dobrá vizitka.

Chyběla ti zpětná vazba?

Ano, zpětná vazba mi chyběla úplně (to asi každému). Bylo to seřazené tak, že jeden měl například 14 bodů, další pak 13,6, potom 12,6 a já měl třeba 12. Asi nějak takto. Nedokážu ani říct, co bylo dobře nebo špatně na mém projevu. Mám na papíře, že jsem sedmý, ale jinak mi samotné ústřední kolo v podstatě nic nedalo…

Jsem alespoň rád, že jsem po výhře v krajském kole dostal nabídku od Kraje Vysočina. V_červenci se budu moct zúčastnit pobytu v Rakousku, který probíhá v rámci setkání Eljub E-Book-Woche. V_podstatě jsem v krajském kole získal víc než v tom republikovém.

Co se týče toho projektu Kraje Vysočina – můžeš jet na nějaký pobyt do Rakouska, nebo v čem to spočívá?

Součástí je nějaký projektový týden v Rakousku. Budou tam studenti z asi 10 zemí. Nedokážu si pořádně představit, jak to bude probíhat, ale těším se na to. Za několik dní po krajském kole mi přišel e-mail s touto nabídkou. Nebylo to tedy součástí výhry, šlo spíš o pozornost od kraje.

Proč zrovna němčina? Máš nějaký vztah k německy mluvícím zemím a plánuješ tam třeba chodit na vysokou školu?

Určitě nebylo mým hlavním cílem učit se německy, abych pak v Německu studoval vysokou školu. Vlastně ani vedlejším. Spíš to přišlo spontánně. O němčinu jsem se zajímal už dřív, ale_teprve když jsme se ji učili ve škole, jsem pochopil, že se tomu jazyku musím věnovat, abych_ho uměl. Chtěl jsem se to naučit tak trochu sám a zrovna jsem pro to měl příhodné podmínky, protože jsem se začal takto vzdělávat v roce 2020, měsíc před pandemií. Najednou jsem měl volný čas, v podstatě odpadla škola (kromě normálních hodin, které mívám – už jsem se nemusel věnovat škole po škole). Začalo mě to strašně bavit a přišlo mi to přirozené.

Tvůj hlavní rozvoj v němčině tedy nastal v roce 2020? Předtím ses němčině nevěnoval tolik?

Předtím jsem očekával, že mi to půjde nějak samo. Myslel jsem si, že když si to ve škole píšeme na tabuli, nějak mi to „naleze do hlavy“ a najednou ten jazyk prostě budu umět. Tahle to ale určitě nefunguje. Přišlo mi příhodné naučit se něco, co mě skutečně zajímalo a co jsem se opravdu učit chtěl. A tím jsem se dostal k tomu, že mi najednou připadaly stejně zajímavé i_ostatní jazyky.

Jak ses ze začátku učil?

Moje první myšlenka byla ta, že potřebuji někoho, kdo mi to vysvětlí. Měl jsem celkem štěstí, že jsem našel člověka, jehož přístup mi strašně vyhovoval. Navštěvoval jsem soukromé hodiny.

Začal jsem se učit s takovou knížkou, která mi dala základy. Třeba od páté lekce dál jsem na sobě pozoroval, že už často umím to, co je v lekcích prezentováno jako nové. Prostě mě to nastartovalo.

Je to taková věčná otázka – jak začít s jazykem. Nebo jak se jazyk dobře naučit. Kdybych měl dát nějaký tip, určitě bych řekl, že by to mělo být přirozeným zájmem a nějakou pravidelností. Myslím, že hodně pomáhá i to, když má člověk něco, u čeho očekává, že bude muset tu němčinu nebo vybraný jazyk používat. Když o tom člověk ví, třeba se na to předem nachystá a_nebude učení odsouvat. A v čase, který na to potom má, se tomu skutečně věnuje.

Kolik hodin denně jsi němčinou trávil?

To se opravdu hodně měnilo. Na začátku to byla v podstatě jenom hodina denně a ani ne úplně každý den. Hlavně proto, že jsem neměl moc z čeho vycházet. Postupně jsem začal sledovat nějaká kratší videa a takové věci. A pak to přešlo v to, že v podstatě všechno, co jsem mohl dělat v češtině nebo angličtině, jsem dělal v němčině. Když člověk třeba kouká na videa, učí se u toho.

Líbí se ti němčina víc než třeba angličtina?

Asi ano, víc mi vyhovuje. Vždycky to záleží právě na tom přirozeném zájmu daného člověka – když někoho opravdu zajímá anglická kultura a má citový vztah k dané zemi, určitě se mu ten jazyk učí mnohem lépe.

Možná je to takový sobecký důvod, ale víc se mi němčina líbí proto, že v ní člověk může využít svůj styl myšlení z češtiny. Třeba angličtina je pro nás taky celkem přirozená, protože se ji učíme klidně od šesti let – ale vyžaduje z mého pohledu jiný způsob myšlení než rodný jazyk.

Nedávno jsem se začal víc učit i francouzsky. Z toho jsem taky strašně nadšený, protože se mi díky tomu vlastně objasnila oblast angličtiny, která mi připadala taková nelogická. V_angličtině je například spoustu slov nějakým způsobem přejatých z francouzštiny. A_člověku, který nemá znalost románského jazyka, to připadá (nebo mně jako mladšímu to připadalo) nelogické. Teď mi ta angličtina začíná dávat smysl a i v tom jsem si našel zálibu.

Dřív jsem se zajímal i o asijské a jiné jazyky. Dneska už bych to v takové míře nedělal, protože jejich základ je úplně jiný. Když se učíme třeba němčinu, španělštinu a další evropské jazyky, všechny mají ten prazáklad ještě podobný. Dejme tomu, že alespoň některá slova, která známe a běžně používáme – demokracie, politologie a další – mají základ v tom evropském vědění Řecka. Kdežto když se učíme jazyk země, kde jsou kořeny úplně jiné, je to mnohem, mnohem víc práce – zvlášť na vyšší úrovni. To myslím z pohledu slovíček. Asijské jazyky mají například víc způsobů, jak oslovit člověka. Mám za to, že v japonštině je jich pět základních – jeden neutrální, pak nějaký nejvyšší, jakým mohou adresovat, a tak dále. Jsou to absolutně jiné koncepty, které je hodně těžké se naučit. Samozřejmě to není nezvladatelné, ale člověk se to učí dlouhou dobu a umí potom třeba desetinu z toho, co by uměl, kdyby se učil jazyk, který je alespoň trochu příbuzný.

Moje představy jsou takové, že se víc uzavřu v tom evropském prostoru, protože ty koncepty sice znám, ale abych se dostal na úroveň nějakého pokročilého mluvčího, na to bych asi opravdu potřeboval větší hlavu. (smích)

Když tedy začínáš s novým jazykem, jehož základ ani neznáme ze školy, jak na to jdeš?

Jak jsem řekl, od začátku musí být hlavně ten zájem, a pokud má ten jazyk nějakou, dejme tomu, popularitu – alespoň někdo jím mluví –, pak se to učí samozřejmě mnohem lépe, protože člověk najde v dnešní době na internetu všechno. Chtěl bych to tu nějak strukturalizovat, ale těžko se to popisuje. Člověk z gymnázia má podle mě hodně dobrý předpoklad pro to, aby se naučil třeba francouzštinu, pokud o to má větší zájem – protože pokud vím, 40 % anglické slovní zásoby má kořeny ve francouzštině, což už je základ, který nejde přehlédnout.

Při začínání s novým jazykem bych taky nesázel jen sám na sebe. Je dobré najít si někoho, kdo to umí na hodně vysoké úrovni, anebo přímo rodilého mluvčího. Někoho, s kým si to můžeme vyjasnit (a dál trénovat, jakmile už budeme ovládat základy). Protože když se o to člověk opravdu hodně zajímá, bude se i hodně zlepšovat a tím pádem se také bude zlehčovat konverzace třeba i s tím rodilým nebo pokročilým mluvčím. Samozřejmě můžeme být 24/7 na internetu a vždycky si tam něco najít, záleží na každém, jak si to rozhodne; já osobně to ale dělám podle knížek, o kterých jsem mluvil. Je důležité používat osvědčený materiál, i když ten se těžko hledá.

Co jsou tedy ty knížky, které využíváš?

Většinou takové ty běžné české učebnice pro samouky – podobných učebnic do němčiny a do angličtiny jsou stovky, osobně bych ale řekl, že většina z nich je k ničemu, nic moc člověku nedají. Snaží se zaujmout třeba názvem nebo tak. Lidé se samozřejmě snaží všechno si ulehčovat a hledají tipy, jak se za den naučit jazyk, a tomu podobné – a když takové knihy vyhledávají, výrobci je samozřejmě tisknou a většina z nich je potom nekvalitní.

Co ty, které máme ve škole a používáme na němčinu nebo angličtinu?

Co se týče našich učebnic do angličtiny – v porovnání s ostatními knížkami bych řekl, že jsou dost dobré. I když mi připadá, že jsou hodně monotónní – máme tam lekci 1, nějaké to téma, obrázek, pak třeba čtyři tematické články, potom nějakou gramatiku a tak dále… Ale na školní poměry si myslím, že jsou ty materiály dobré. Navíc ty knihy už počítají s tím, že člověk má nějaké základy.

A k němčině – já bych se z té učebnice nenaučil. Je strašně divně konstruovaná. Je špatně posouzené to, co by měl člověk znát, ze začátku najdeme nesmyslná slovíčka. Není to taková učebnice, ke které si člověk opravdu sedne a chce se z ní ten jazyk naučit, taková by měla vypadat jinak. Je prostě školní.

Ty jsi teď stál před otázkou, jaké semináře si vybrat. Uvažoval jsi třeba o latině nebo ruštině?

Překvapivě jsem si vybral konverzaci z angličtiny 2, informatiku a matematiku. Hlavně proto, že v semináři z němčiny se myslím probírají témata k maturitě, což je asi úroveň B1/B2, přičemž já si plánuji udělat certifikát z němčiny na úrovni C1, tedy vyšší než maturita, který_zaštiťuje Goethe Institut. Akorát nevycházely termíny – chtěl jsem to udělat o_prázdninách, ale_možnost byla jenom na konci května a potom až v říjnu. (pozn. red. – V době vydání rozhovoru už má Martin zkoušku úspěšně za sebou.) Když jsem si zkoušel přípravné materiály, zjistil jsem, že varianta té zkoušky na úrovni C2 je hlavně o tom, že do stejných cvičení zařadí trošku těžší, trošku archaičtější slovíčka. A myslím, že třeba v poslechu je větší důraz na mini nuance. To známe i z testů v angličtině. O něčem tam dvě minuty mluví, konverzující mají různé konflikty nebo něco takového a naším úkolem je zapsat, co jsme se z_toho dozvěděli. V Bridgi (pozn. red. – anglický časopis, který škola odebírá) najdeme například čtyři obrázky medvídků, o každém z_nich se hovoří a na konci máme rozhodnout, kterého medvídka konverzující zvolil, přičemž často to ani jasně neřeknou, je to takové nesmyslné rozhodování… Takže bych řekl, že právě v_takových malých nuancích je ten rozdíl mezi úrovněmi C2 a C1. Ale myslím si, že bych si s tím poradil.

O učení se latiny jako základu některých evropských jazyků jsi tedy neuvažoval?

Chápu, kam tím míříte, ale ne, určitě to nemám v plánu. Myslím, že je rozdíl mezi tím, chodit na seminář z latiny a naučit se latinu. Nebo obecně mít ve škole nějaký předmět a skutečně se tu věc naučit. Já ten čas radši využiju na francouzštinu, která mi může skutečně pomoct s_nějakým pochopením, kdežto latina je podle mě jenom o tom učit se „jak něco dělat“, jestli to takto dává smysl… Sice mi může rozšířit chápání, ale pro mě je možná lepší naučit se něco, co_se reálně používá a vychází z těchto základů (víc románských jazyků na nich stojí). Člověk má v těch jazycích takový konstrukt té latiny, a když se je sám naučí, už chápe věci, které jsou v_latině, ale zároveň ovládá ten jazyk a domluví se / rozumí mu. Když si vezmeme třeba slovo repeter z_francouzštiny – člověk pochopí, že je to něco ve smyslu znovu a že je to z latiny, ale_zároveň už má praktickou věc, nejen návod, „jak by se mohlo tvořit něco, co by se třeba někde dalo použít“.

Pak je úplně jiná věc, když člověk potřebuje latinu ke studiu. To, co jsem popsal, je čistě můj praktický pohled, jelikož latinu nebudu v budoucnu pro práci ani studium potřebovat.

Pomáhá ti učení se jazyků třeba i v jiných oblastech? Zmiňoval jsi matematiku – může to být užitečné i tam?

Určitě ano, pokud se bavíme o tom opravdovém učení se jazyka do hloubky, kdy se ho snažíme umět, chápat a vnímat tak, že si jím budeme jistí… Strašně mi to pomohlo. Já jsem byl v_matematice vždycky spíš dvojkař. Myslím, že dvojkařem zatím zůstávám (smích), ale tím, že_jsem se té věci dokázal věnovat strašně do hloubky, jsem pochopil „styl, jakým to možná udělat“, a to mi pomohlo vlastně se vším, co se kdy budu učit, takže i s matematikou a_informatikou. Prostě s metodami učení – víc jsem poznal, jak se učit. A nejen s tím, co budeme dělat ve škole, ale celkově – s tím, učit se víc od základu a snažit se problém pochopit. Ne se jen naučit na písemku. Těžko se to vysvětluje, ale strašně mi to pomohlo ve způsobu uvažování.

K těm metodám učení a mezioborovému propojení – jak vnímáš to, jak se učíme matematiku ve škole? A jakým způsobem se ji učit ještě líp, aby člověk látku pochopil, a ne se ji jenom naučil na písemku?

To je pro mě těžká otázka, protože v matematice nejsem žádný odborník… Osobně bych se snažil naučit se z knížek. Ale je to jiné než jazyk, člověk v jazyce, kterým hovoří, i neustále myslí, to s matematikou nejde… Když tomu chci pořádně rozumět, podívám se do knížky, jak_jdou kapitoly za sebou (abych věděl, co mám chápat jako první, abych mohl navázat něčím dalším; a takhle postupně bych pokračoval), a víc se potom dovzdělám na internetu. Máme na to ve třídě jiného odborníka, který by vám k tomu asi řekl něco lepšího, protože já o tom jenom mluvím, ale moc reálných zkušeností nemám.

K tomu propojení – pohybuji se v komunitě lidí, kteří se zajímají o jazyky a vědění, kde se probírají různá témata, a tam mám například jednoho dobrého kamaráda, který se víc věnuje baltským jazykům. Mluví plynně litevsky a pravděpodobně plánuje dál se litevštinu učit. I_s_lotyšštinou to má podobně. Já to učení beru možná víc prakticky – když vím, že to využiju málokrát, a nemám pro to ohromný zájem, učím se třeba koncepty těch jazyků, ale ne přímo ty jazyky samotné.

Plánuješ nějaký jazykový pobyt nebo třeba stáž či brigády v zahraničí?

Zatím neplánuji. Spíš plánuji odjet do nějaké západoevropské země (nejspíš z Evropské unie) studovat a víc se tam usadit. Myslím, že by to tak bylo určitě lepší. Ne že bych tam šel třeba jenom na otočku. Když už tam budu, už tam asi i zůstanu. Ale to jsou všechno věci, které jsem nikdy pořádně neříkal… (smích) Ale asi to tak bude. To, že mám dobrou němčinu, neznamená, že to musí být německy mluvící země. Sice mám k tomu jazyku vztah, ale záleží na místě/oboru, kde je lepší univerzita, a tak dále.

Kterým všem jazykům ses tedy věnoval?

Angličtině, němčině (němčině víc do hloubky)… A co se týče dalších jazyků – záleží, co si pod tím představujete. Člověk může říct, že umí anglicky, německy, francouzsky, ale co to znamená? Na úrovni, že si objedná pití, nebo na takové úrovni, že dokáže pět hodin s rodilým mluvčím hovořit o politice? Je obří rozdíl mezi tím se domluvit a skutečně si z jazyka něco vzít. Já určitě razím tu druhou cestu. Jsem na dost dobré cestě ve francouzštině. A to je z těch jazyků, kterými mluvím plynně, všechno. Taky budu docházet na dobrovolný seminář ze španělštiny. To ale samozřejmě neznamená, že očekávám, že tam přijdu, něco se napíše na tabuli a já začnu plynně mluvit španělsky… Třeba to ve mně ale vzbudí zájem sám se tomu věnovat, protože to je podle mě úplně nejdůležitější. Věnoval jsem se i japonštině, hlavně základům, což mi dodneška pomáhá. Umím pasivně pár stovek znaků, a když si někdy přečtu nápis v čínštině nebo jiném jazyce, který používá stejné znaky, podle nějakých občas pochopím, o co se v té větě jedná (i když nevím, jak se to vyslovuje). To mi připadá zajímavé – ani jsem nezačal s čínštinou, ale už často pochopím smysl věty podle znaků, nebo alespoň způsob její stavby.

Chceš se jazykům věnovat dál a tu škálu rozšiřovat?

Zatím nemám nějaký zvláštní zájem učit se další jazyk, ale jak říkám, budu mít seminář ze španělštiny a třeba mě to tam víc zaujme. Ale takový ten pocit, že bych se chtěl přirozeně naučit nějaký jazyk, nemám. Víc se teď soustředím právě na to, čemu se chci věnovat ještě dál, takže na informatiku a tak. Informatiku bych chtěl potom studovat.

Zajímáš se o historii, různé kultury, zeměpis, ze seminářů sis vybral matematiku a_informatiku, máš přehled vlastně o všem, čeho jsme se dotkli; škála možností, co dělat v_zaměstnání, je tedy velká. Informatika ale vede, je to tak?

Je rozdíl mezi tím, co chce člověk dělat v zaměstnání a čemu se věnuje. Můžu umět třeba deset jazyků, ale s tou praktickou stránkou – jak je využít v povolání – je to často obtížné, pokud není jazyk dostatečně důležitý. Kdyby bylo víc „jazykových“ prací, samozřejmě by se to nabízelo, ale informatika je něco, co mě přirozeně hodně zajímá i baví, a zároveň je strašně praktická; dělí se na tak strašně moc oborů, že si pak člověk může krásně vybrat. Hodně jsem nad tím přemýšlel, dřív mě víc bavila historie a takové věci. A to je super, člověk si díky tomu uvědomuje mnohem víc věcí, lépe může nad věcmi přemýšlet – ale možnost reálného využití v_nějakém zaměstnání je pak hodně malá. Takže i proto informatika.

Zmiňoval jsi společný základ evropských jazyků, možná vycházející i z historie, a také propojující sítě, jako internet. Cítíš se být na základě toho Evropanem? Vnímáš tu evropskou myšlenku, myšlenku Evropské unie, Jednoty v rozmanitosti…?

Ano, myslím, že takto je to přesně shrnuté. Jako Evropan se stoprocentně cítím, ale je pravda, že v nějaké mezinárodní komunitě bych si osobně stejně připadal trochu na druhé koleji, nebo jak to říct. Souvisí to právě se studenou válkou, konfliktem mezi východním a západním blokem, kdy ten západní byl samozřejmě mnohem vyspělejší; a my spíš patříme k tomu Východu, i když jsme Evropané, vezeme se na té západní vlně a jsme v EU – spousta lidí, která například vyrůstala za komunismu, je potom proti tomu, kvůli tomu předchozímu dlouhodobému zařazení na Východ. Takže ano – jako Evropan se cítím, ale i vzhledem k tomu, že Češi nejsou podle mě úplně angažovaní v EU, bych na to s trochou nadsázky možná neměl mít tak stoprocentní právo jako někdo ze západní Evropy… (smích)

Jak ty zmíněné hodnoty tedy osobně vnímáš?

Myslím si, že většina lidí je spokojená s hodnotami, které jdou ruku v ruce se členstvím v_Evropské unii, a asi by bylo dost zvláštní, kdybych já sám byl proti – obecně mají studenti přehled a vědí, že tady v Evropě se lidé samozřejmě mají prostě lépe než třeba na plantážích v_Africe… Máme ten potřebný rozhled. Myslím, že člověk průměrného vzdělání dokáže pochopit, že tyhle hodnoty jsou mnohem lepší.

Z téhle pozice – jak vnímáš třeba takové expanzivní útoky Ruska?

Co k tomu říct – je to vnucování své ideologie, která je stejně uzavřená sama v sobě, jako je Rusko samo. Rusové si myslí, že to ruské je prostě lepší. To vnucování vlastního přesvědčení ostatním (v tomhle případě Ukrajincům) nikdy nemůže vést k ničemu dobrému. Myslím, že_tím, jak strašně uzavření ti lidé jsou, dokážou věřit tomu, že tam, kde žijí, je to nejlepší. Je to docela známá věc – zcestovalí lidé mají větší rozhled a dokážou kritičtěji přemýšlet o tom, co_se v zemi děje. Podle mě část Rusů schvaluje útok na Ukrajinu i proto, že jsou ve své kultuře tolik uzavření a že si například myslí, že Ukrajina skutečně prosí, aby ji Rusové přišli osvobodit a aby se obnovil Sovětský svaz. Teď zase mluvím za ostatní, to by se nemělo, ale_takhle to prostě cítím. Ukrajina už je ale pochopitelně víc zařazena do evropského prostoru. Samozřejmě že tam byla, je a asi i bude strašná korupce, ale stejně – je to stát, který má nějaké to demokratické měřítko, kdežto invazivní státy se snaží lidem vnucovat svou vlastní politiku, ve kterou věří, i když si o nich celý svět myslí svoje. Dál samozřejmě třeba Severní Korea… Lidé jsou tam asi smíření se svým osudem, protože nic nevědí – v_nevědomosti je v tomhle případě síla.

Na začátku jsi zmínil, že se uvažuje o tom, že by se děti mohly povinně učit jenom jeden jazyk. Ty sám si myslíš, že je lepší naučit se jazyků víc?

Školy by měly být víc praktické, takže právě nejsem proti tomu, víc se soustředit na ten jeden jazyk. Protože ne každý má zájem o to, tolik se rozvíjet v tomhle ohledu, a angličtinou se člověk v podstatě domluví po celém světě. Prostě každý jak uzná za vhodné. Svrchu ze strany škol bych asi nikomu příliš nenařizoval (ty se musíš učit dva jazyky, ty třeba jeden, tři, …) – člověk o to samozřejmě musí mít zájem, který musí nějak vzniknout – a podle mě ne tím, že_bude pět let sedět v lavici u předmětu, který ho nezajímá, i když ví, že stejně použije něco jiného.