Pansmione – vánoční speciál

anymalfoypotter

1. kapitola

Horké slzy jí smáčely tvář. Pramínky vlnitých čokoládově hnědých vlasů jí padaly do obličeje. Tiše vzlykala, dlaněmi si zakrývajíc tvář.

V krbu praskal oheň, který místnosti vždy dodával na útulnosti. Ale dnes – respektive poslední dobou – tomu tak nebylo. Teplo, které oheň utvářel, se už dávno nedalo považovat za teplo rodinného krbu.

Už to bylo více jak půl roku. Půl roku, co Hermiona neviděla svoji přítelkyni. Když ji odváděli do Azkabanu, zahlédla naposledy její temně modré oči, ve kterých se odrážela řada emocí, plné rty, které tak ráda líbala, uhlově černé vlasy, které přímo vybízely k zapletení prstů.

Soudní řízení bylo krátké – měla totiž znamení. I když ho získala nedobrovolně a stejně nedobrovolně se hlásila k Voldemortovi.

Rodina Malfoyů tomu všemu ale jen zázrakem unikla, když pomohla s obžalováním dalších stoupenců. Malfoyové vysvětlili, že kdyby se k Voldemortovi nepřidali, dozajista by brzy zemřeli. A soud to uznal. Mia jim svobodu nesmírně záviděla, protože její Pansy ji nedostala – bohužel tady hráli roli zejména rodiče, kteří byli na to, že jsou smrtijedi, náramně pyšní.

V tomto ohledu to ale přála Harrymu, svému nejlepšímu příteli, který konečně mohl žít pod jednou střechou s láskou svého života – Dracem Malfoyem.

Nebelvírka u nich byla několikrát na návštěvě, ač přijala pozvání jen na hrstku akcí a oslav, kam mohla jít. Kluci jí v těch nejtěžších obdobích vždy pomohli, ale teď, zrovna na Štědrý den, je nechtěla svým splínem obtěžovat.

Nakonec stejně usnula s uslzenýma očima vyčerpaná na pohovce, nedbajíc, že dnes je den, na který se těší snad každé dítě; kdy se nemůže dočkat dárků, které dostane ráno pod stromečkem.

Jediný dárek, o který by teď ale žena stála, by byla její přítelkyně.

Jako by se ale snad samo nebe slitovalo nad těmito dvěma opuštěnými srdci, že se k zemi začaly spouštět drobounké vločky, které do rána pokryly celý Londýn a okolí.

2. kapitola

Další ráno se vzbudila s bolestí zad, jelikož gauč byl opravdu nepohodlný, až se divila, že na něm vůbec usnula.

Jakmile se rozpomněla, proč na gauči zamhouřila oči, snesly se na ni včerejší pocity jako lavina.

Najednou jí ale připadalo, že venku zahlédla něco divného – jako by tam něco zářilo.

Zvedla se proto z gauče a přešla k oknům. Spadla jí čelist a její oči se rozzářily radostí – celá ulice, plná řadových domů, byla pokryta bílou pokrývkou.

Nevěděla, kolik bylo, ale už viděla děti stavět v předzahrádkách sněhuláky.

Na tváři se jí objevil úsměv a po slzách nebylo ani památky. Už od mala byl pro ni sníh – co teprve první sníh – jakýsi druh magie, kterou by mohla objevovat každou zimu.

Neodolala pokušení a jen v červených papučích a s chlupatou dekou kolem sebe se vydala před dům. Stačilo jí jen otevřít dveře a nabrat si na špičku prstu prachovou pokrývku, jelikož si ještě neměla možnost odklidit sníh ze schodů.

„Krásné Vánoce, sousedko!“ mávl na ni muž odvedle, který zmiňované schody právě doodklidil. „Vám taky,“ usmála se rozpačitě žena a svět jí hned připadal růžovější.

Neuběhlo ani pět minut, během kterých se Nebelvírka ani nestihla převléci, a už jí zvonil zvonek.

Otevřela dveře a v nich stál její kamarád Harry s Dracem, v závěsu s Narcissou a Luciem.

Po milém přivítání prchla Hermiona ihned do koupelny, aby se lehce zkulturnila, přičemž Harry zatím obstaral hosty, ač zprvu protestovala, protože koneckonců byl i on její host.

Než se Nebelvírka upravila tak, že byla jako ze škatulky, uvařil Harry čaj a s příjemnou konverzací usedl ke dvěma Malfoyům. Cissa se šla zatím podívat do kuchyně, aby mohla začít s přípravou svátečního menu.

Mia jí s tím později samozřejmě pomohla a moc si to s paní Malfoyovou užila, protože svoje rodiče už dlouhý čas neviděla.

Mužská společnost si během toho stihla projít dům, kde je provedl Harry, i nakouknout, jak se ženám v kuchyni vede.

Oběd byl připraven přesně ve dvanáct a všichni členové domácnosti byli nadmíru spokojeni.

„Vynikající, Narcisso,“ pochválil svou ženu Lucius Malfoy, „smím se zeptat, kdo dělal tu vynikající nádivku?“

„Ach, tu jsem dělala já, pane Malfoyi. Starý rodinný recept,“ poznamenala Mia s úsměvem na rtech.

„Je opravdu výborná.“

„Moc se vám to povedlo,“ naznal též Harry a vzápětí i Draco.

3. kapitola

Ač už byly Vánoce, dům moc vánočně vyzdoben nebyl – což se paní Malfoy Manor rozhodla změnit!

Ženy měly doma samozřejmě různé ozdoby, jen Hermioně se do zdobení moc nechtělo. Ale s pomocí celé rodiny a koledami hrajícími v pozadí se do toho dala jedna báseň, takže zanedlouho byl dům vyzdoben tak hezky jako ještě nikdy.

Girlandy se vyjímaly na krbové římse a světýlka zase nad okny.

„Páni, to je nádhera. Madam Malfoyová, vy jste opravdu kouzelnice.“

Nebelvírce zářily oči nadšením a připadala si tu opět jako doma.

„Prosím?“ otázala se jemně Narcissa, která úplně nepochopila použité mudlovské přirovnání.

„Jejda, to už je ale hodin,“ lekla se žena a hned po pohledu na ručičky si zkontrolovala vlastní hodinky.

„Omlouvám se, Hermiono, ale už budeme muset jít. Pořádáme dnes večer ještě malý večírek, takže musím udělat určité úpravy,“ začala hned vysvětlovat Cissa vřelým hlasem. „Určitě mě chápeš,“ dodala tlumeněji.

„Och, samozřejmě. To já se vám omlouvám za zdržení.“

„Ale to nestojí vůbec za řeč. Každopádně – též můžeš přijít, místa máme doma dost,“ odvětila mile žena a vydala se obejmout Nebelvírku na rozloučenou.

„To já moc děkuji vám. Vůbec nevím, co bych teď bez vás dělala,“ úplně roztála dívka a rozhlédla se kolem sebe do zútulněného prostoru.

„Poděkuj hlavně tady klukům,“ pohled obou žen se zabodl do dvou mladších mužů, „to byl jejich nápad.“

Mia se šibalsky usmála a šla je taky obejmout. „Moc děkuji,“ zašeptala vděčně.

S panem Malfoyem si na rozloučenou pouze podala ruku, a i když její vrstevníci namítali, že tu s ní ještě zůstanou, odmítla je s tím, že musí taky myslet chvíli na sebe.

„Opravdu ještě jednou moc děkuji,“ zamávala na ně od vchodových dveří a jen pozorovala, jak mizí do postranní uličky, ze které se brzy ozvalo prásknutí.

Hermiona se po zbytek odpoledne, kdy jí byla ještě mimoděk doručena pozvánka na onen večírek, uchýlila s knížkou a kakaem v ruce ke kamnům v obývacím pokoji.

4. kapitola

Kolem šesté hodiny šla Hermiona do kuchyně pro něco malého k zakousnutí – rozmýšlejíc, zda půjde na večírek v Malfoy Manor.

S několika málo sušenkami se chystala odejít z kuchyně s tím, že se následně půjde chystat, když vtom jí na okno zaklepal zobáčkem malý výrek – byl to podobný druh, co jí nesl i pozvánku od Malfoyů. Ale tenhle měl neuspořádané peří a celkově charakterizoval místo, odkud pocházel – Azkaban – což žena brzy zjistila.

Nebelvírka tedy malou sovičku pustila dovnitř a převzala od ní psaní.

Na obálce nebyla žádná pečeť, ale i tak roztrhla zašedlý papír, aby se dostala k textu.

Jakmile přečetla první řádek, podlomila se jí kolena a svezla se, opřená o skříň, k zemi.

Milá Mio,

omlouvám se, že píši až 25., ale dřív jsem se k Eleanor (sova) nedostala, protože i ostatní tu mají rodiny a psali dopisy.

Neboj se, jsem v pořádku, ale strašně moc mi chybíš. Merline, já se už nemůžu dočkat tvých kudrnatých čokoládových vlasů.

Hermioně z oka nevyklouzla jen jedna slza, ale hned několik a nesnažila se to zastavit – pár slaných kapek dopadlo i na už tak rozmazané písmo, psané zřejmě uhlem.

Ještě to vše ale chvíli potrvá.

Užij si Vánoce.

Miluju tě!

Tvá Pans ♡

V obálce našla ještě ústřižek pramínku vlasů svojí přítelkyně.

Opatrně ho vzala do ruky a posvátně na něj pohlédla.

„Ta potvora,“ usmála se žena na vlasy, vzpomínajíc, že pro ni už před více než půl rokem pořídila na Vánoce malý medailon, kam lze dát nejen fotografie, ale i třeba malý předmět či právě takhle dlouhý pramen.

Zvedla se mátoživě ze země a pro medailon si skočila do ložnice.

Přesně věděla, kde je… což Zmijozelka očividně taky.

Vyhrabala ho z šatní skříně a ihned do něj vložila tmavé pramínky. S uslzenýma očima a úsměvem na tváři se vrátila zpět do kuchyně.

Chtěla si udělat kávu na uklidněnou, ale když sáhla po hrnku, uviděla z dálky na druhé straně dopisu ještě text.

P.S. Věděla jsem, že se ti to bude hodit do toho medailonu, který schováváš ve skříni.

Klekla si na podlahu a posadila se na nohy. Pohlédla ke stropu, zavřela oči a nechala stékat horké slzy po lících.

Tak moc jí chyběla — ten humor, její úsměv, občasné narážky…

Žena nevěděla, zda se dřív smát, či plakat.

5. kapitola

Rafička hodin se už blížila k osmé a večírek již započal. Narcissa poprosila Harryho, aby se šel podívat, jestli ještě nedorazila Hermiona.

Nebelvír ale věděl, že nedorazí. Sám měl tu čest číst dopis, který jeho kamarádka dostala, protože to on přemluvil správce Azkabanu, aby jim letos umožnili alespoň dopisy na Vánoce s tím, že každý bude samozřejmě pročten ještě před odesláním.

„Ta dnes nepřijde. Řekněme, že dostala takový malý vánoční dárek,“ odvětil Harry své budoucí tchýni a v soukromí jí načrtl momentální situaci s dopisem.

„Ach tak, ale zítra se na ni stejně přijdeme ještě podívat, kdyby jí to nějak moc ublížilo,“ naznala žena a mateřsky se na Harryho usmála, že je ráda, že někdo tak laskavý jako on má jejího syna.

Paní Malfoyová měla sice trochu pravdu, ale i přes všechny ty uroněné slzy nalil Mie dopis do žil novou sílu tak, že celý rok usilovně pracovala na propuštění své přítelkyně z vězení.

Po více než 300 dnech se jí to povedlo, dokonce i jméno její přítelkyně bylo částečně očištěno; ta měla ale stále ještě rok domácího vězení s dohledem Hermiony a pravidelnou kontrolou.

Pansy ale byla ráda hlavně za to, že je doma – a se svou láskou.