Říkala si o to. Opravdu?

Sára Topinková

Na začátku roku se ke mně dostala kniha, kterou mám ale ještě teď v živé paměti. Říkala si o to od irské autorky Louise O´Neill ve mně vyvolala velké množství emocí. Byla jsem zmatená, smutná, zoufalá a především neskutečně naštvaná, že se tohle děje a já nejsem schopná to zastavit.

Kniha vypráví příběh osmnáctileté Emmy, která má prostě všechno. Je krásná, chytrá a populární, kamarádí se s úžasnými holkami (ale ne tak úžasnými, jak je ona sama), žije v hezkém domě a pořád se kolem ní motá aspoň deset kluků. Stále ji někdo zve na nějaké večírky a ona pozvání většinou přijímá. Ovšem když se jeden z nich zvrtne, začne toho litovat.

Probudí ji zděšený křik rodičů. Na těle má puchýře. Všechno ji bolí. A nic si nepamatuje.

Postupně začíná procitat do normálního života, ale tohle procitnutí je osudové. Nikdo s ní nemluví, prý se vyspala s několika kluky, všichni ji mají za lehkou holku a nikdo jí nevěří. Jenže Emma si nic nepamatuje.

A pak přijde domů a objeví ty fotky. Na facebooku někdo zřídil profil s její fotkou a nazval ho Easy Emma. Vložil na něj desítky snímků, kde leží v bezvědomí, růžové tělo s roztaženýma nohama, obklopená kluky, se kterými se údajně vyspala.

A tak se z holky, která měla všechno, stává lidská troska, proti níž se každý obrátil. Kvůli něčemu, na co si ani nepamatuje.

Kniha vám popisuje příběh znásilnění a ukazuje ho v tom pravém světle, i když se to asi spoustě lidem nebude líbit. Podotýká, jak se chováme k obětem znásilnění. Může si za to sama. Neměla tolik pít. Neměla si brát tak krátké šaty. Říkala si o to. Tohle jsou věci, které říkáme znásilněným ženám. Tohle jsou věci, které lidé psali Emmě.

A přitom ti dotyční, kteří tohle psali, byli její přátelé. Její sousedé, lidé, které vídala každý den. Ano, oblékla si krátké šaty. Ano, pila. Ano, vzala si nějaký prášek, který jí podstrčil jeden z kluků. Bylo to moudré rozhodnutí? Ne. Ale říkala si tímhle vším o to, aby ji čtveřice kluků znásilnila, nafotila její nahé tělo a dala to na facebook? Ne!

Tak proč potom lidé soudí, že si za to mohla sama? Protože měla moc krátké šaty? Protože byla na večírku? Dnešní společnost měří chování žen a mužů jiným metrem. Když se muž vyspí s velkým množstvím žen, je to borec, když se žena vyspí s velkým množstvím mužů, je to děvka. Když se jde večer holka bavit, je to skoro, jako by měla počítat s tím, že si koleduje o znásilnění.

Opravdu je naše společnost tak zoufalá, že nemůžu ani vyjít na ulici ve strachu, že mě někdo znásilní? Že bych se měla obávat vzít si výstřih, protože bych tím mohla dávat najevo, že mi vlastně nevadí, když mě někdo začne osahávat?

Právem žen, stejně jako mužů, je hezky se obléct, jít se ven bavit v noci a pít, pokud chtějí. Právem mužů (stejně jako žen, malé procento násilníků je i mezi ženami) není využít toho a znásilnit je.

Nechci žít ve světě, kde se obviňuje oběť místo viníka. Nechci žít ve světě, kde se musím bát noci, protože mě může někdo přepadnout. A myslím, že nejsem sama.

Tak proč dáváme znásilnění za vinu znásilněným? Říkáme, že znásilnění je špatný čin a měl by se nahlásit. Nechápeme, proč to někdo neudělá. Jenže když žena jde a nahlásí to, setká se s tím, že jí ostatní nevěří nebo je ve výsledku ta špatná ona, protože tomu klukovi zničila život. Ale co ten zničený život oběti znásilnění? Tohle už nikdo nevidí.

Ale měli by to vidět. A o tomhle by se mělo mluvit. Takže jsem hrozně ráda, že se ke mně kniha dostala a vyvolala ve mně tolik otázek. Protože dokud se bude dávat vina obětem a tohle nebude téma, o kterém se mluví bez jakýchkoli vytáček, tahle společnost nebude v pořádku. Přestaňme dělat tabu z něčeho, co by se mělo řešit.

Právě proto jsem vděčná, že vychází knihy, jako je Říkala si o to. Ačkoli třeba po formální stránce není dokonalá, má dar v člověku vzbudit touhu přemýšlet a debatovat, a to je důležité.